Autor stránek

Autor stránek

Zde může být text o autorovi
Kopie -2009.jpg

František z Mladostova.

 

 

 

         Je prosluněné ráno. Malá vesnička uprostřed Českého ráje se pomalu probouzí. Záplava vzrostlých stromů jí skrývá před okolním světem. Chladný, vlhký vzduch pomalu prostupuje mezi domky stejně jako velkými statky, než jej ohřeje blahodárné, teplé sluníčko.

         V těsné blízkosti lesa provází mladá srna malého kolouška. Neustále nastavuje uši a sleduje okolí jako by tušila nebezpečí.

         Z mlází pod statkem pomalu vystupuje mladý syn zdejšího hospodáře. V ruce drží pušku a pomalu začíná mířit. Náhle si všimne, srna není sama. S úsměvem pušku sklání k zemi a vystupuje dál po stráni ke statku.

         Téměř každé ráno prochází v okolních lesích zahloubán do svých myšlenek. Narodil se zde, prožil dětství a nyní jako skoro dospělý muž si každým dnem více uvědomuje, kde je jeho místo pro spokojený život. V hlouby srdce má uložená slova svého otce. „ Vždy miluj tento kousek země, kde jsi se narodil. Dá ti najíst, bude tě chránit a léčit duši, když nastanou zlé časy…"

         Náhle jeho myšlenky přeruší hlas volající matky. Otočí se směrem ke statku, kde pod stodolou stojí drobná postava. Ruku přidržuje nad očima, aby je chránila před sluníčkem, které už oslňuje a brání v rozhledu.

         „ Dobré ráno, maminko. Dobré, Františku. Tatínek už huboval, kde jsi. Je čas na nedělní mši…. Já vím, maminko, ale les mě nechtěl pustit. Je tam po ránu tak krásně…"

Oba procházejí mlatem na dvůr. Je to pěkné stavení, vše jak má být. Dvě vysoké stodoly s pískovcovými základy, mezi nimi chlévy pro krávy, voly a několik malých chlívků pro prasata, husy a jinou drůbež. Nechybí kurník pro slepice s krátkým žebříkem a nad chlévy holubník. Po celé délce těsně pod střechou, přístupné mohutnými dubovými žebříky, jsou seníky, naplněné každý podzim k prasknutí voňavým senem.

Na dvoře pod velkým žebřiňákem, připraveným na polní práce, vesele pobíhají slepice včele s dominantním kohoutem. Z náspu na ně dohlíží lovecký pes „ Zonny". Jako by se mračil, že ho jeho pán nevzal do lesa na ranní obchůzku.

Druhá budova dvoupatrová s velkou půdou slouží jako obytná pro hospodáře a jeho rodinu. Přední část, zděná také na obrovských pískovcových základech s půvabnými obloukovými okny. Zadní část je roubená s pavlačí. Na oknech začínají kvést červené a růžové muškáty. Na posledním u vchodu roste myrta.

František s matkou a psem vstupují chodbou, kolem dřevěných schodů do prvního patra a veliké moučnice ze smrkového dřeva do světnice. Je to prostorná světlá místnost. Nalevo v kachlových  kamnech, které obepíná dřevěná lavice už vesele praská hořící dřevo. Naproti dvě pečlivě zastlané postele. Velký dubový stůl, lavice a čtyři židle. Pod čelními okny stojí truhla a vedle skleník. Na zdi obrazy Panny Marie a Ježíše Krista, v rohu dřevěný kříž.

„ Dobré ráno, tatínku….  Dobré, Fanouši…odpoví otec, sedící za stolem s mladšími syny, Jeníkem a Mílou. Po ranní modlitbě snídají všichni bílou kávu a doma pečený chléb.

 „ Už je na čase, chlapci, vyrazit. Dnes půjdeme na mši Zahůrou", rozhodne otec, mající v ruce stříbrné hodinky na řetízku, vedoucí z malé kapsičky jeho svátečního obleku.

HJR 003.jpg

                Než projdou vesnicí, postupně se k nim přidávají sousedi. Pomalu procházejí lesíkem a dál po prašné cestě, mezi poli do nedalekého kostela. Cestu si všichni krátí sousedským povídáním. Jen František je zamyšlený. Dnes má pan farář už naposledy poprosit otce o jeho studie na lesnické škole v Jižních Čechách.

              Tolik by chtěl být hajným, vždyť les je jeho vášeň, ale jako nejstarší má zdědit statek se všemi závazky.

                Pískovcový kostel na úpatí nevelkého kopce je už plný. Dominantní zvony budou ještě nějakou chvíli vyzvánět a svolávat všechny věřící.

                Jako každou neděli, přicházejí obyvatelé tohoto kraje a pokorně poslouchají kázání s myšlenkou prosby, aby Bůh zachoval jejich spokojený život. Je to i odlehčení po celotýdenní těžké práci a možnost popovídat po bohoslužbě se sousedy.

                Sluníčko už teplými paprsky hladí celou zem. I srnka s kolouškem je už schovaná hluboko v lese před velkým žárem. Všude klid, jen staleté buky pod statkem jemně šustí svými třepetajícími listy.       

               Zdálo by se, že les nemá žádné obyvatele, ale večer vše ožívá. Vycházejí srny na pastvu, přeběhne i stádo divokých prasat, přelétnou bažanti. Sem tam liška a starý jezevec. Celou noc se to tu hemží. Před ránem ptáci svým zpěvem ohlašují, že je třeba skrýt se před lidmi a zase vše utichá. Díky hlubokým lesům, táhnoucích se od Hrubé Skály k Mnichovu Hradišti je tu spousta divoké zvěře.

               František s otcem a Janem jim celou zimu naváží do několika krmelců okolo vesnice přilepšení. Všichni tři jsou oddaní myslivci, snad to ani jinak nejde, když žijí v tak těsné blízkosti lesa a jejich obyvatel. Navzájem se respektují a pomáhají si.

               Není jediné jaro, aby po dvoře kvočna nevodila malé bažanty… Při sečení luk se někdy nechtěně zničí hnízdo s vejci, na které se už bažantí slepice nevrátí. Vajíčka se vezmou domů a přiloží pod kvočnu, která je má za své. Ovšem pro ni je to vždy za trest. Malí bažanti nejsou pomalá kuřátka. Sotva se vylíhnou, pobíhají sem tam a chudák slepice, celá uhnaná, nestačí za nimi běhat. Je to přece jenom divoká krev. Jak dospějí, sami se jeden po druhém sami vracejí do lesa, kde zdivočí.

               Horší je to s koloušky. Otec se vždy zlobí, když mu nějaká babka z vesnice, celá šťastná, nějakého přinese, že prý byl někde opuštěný na louce u lesa. Vysvětluje, že se nesmí nikdy na mládě makat, srna by ho už nikdy nepřijala. Bojí se pachu člověka. Nejlépe je, co nejdříve se vzdálit, ona si ho najde, až se bude vracet z pastvy.

               Takto přinesené mládě už zůstává na statku, bez pomocí lidí by nepřežilo. Krmí se z láhve kozím mlékem, nebo se přímo přikládá pod kozu. Po dvoře potom běhá společně s kůzlaty.

               Pokud je to srna, je vše dobré. Dospěje, a v době říje, sama odejde do lesa, kde už zůstává. Ale srnec se musí v dospělosti střelit. Napadal by lidi, bere je jako soky…..

               Minulý rok byla na statku Milka. Nejdříve běhala po dvoře s kůzlaty a později chodila za hospodářem jako pejsek po poli. Byl to zvláštní pohled, když otec s chlapci vycházel z lesa směrem na Bukovinu kosit louku a za nimi poskakovala srnka společně s loveckým psem  Zonnym. Všichni jí měli moc rádi, ale hlas jejího rodu jí přiměl na podzim odejít do lesa.

               Občasným trápením na statku je škodná. Lasičky a kuny dokáží potrápit. Malá kuřátka a vajíčka jsou pro ně snadno dostupná pochoutka. Nebo dravci. Nad lesy kroužící káně vždy znamená o jednu zbloudilou slepici, kterou kohout neuhlídal, méně.

               Někdy se taky stává, že do rána je pole „ přeoráno „ divokými prasaty, kteří si pochutnávají na řepě nebo bramborách. Hospodář vždy hubuje, ale nedá se nic dělat. Každý živý tvor tu má své práva na živobytí.  I vlaštovky, vracející se každé jaro, mají už připravené pootevřené okénko ve chlévě, aby mohli nanést vejce ve svých pracně uplácaných hnízdech. Celé léto dělají ve chlévě společnost. Není jednoduché uživit až i čtyři otevřené zobáčky v jednom hnízdě. Oba rodiče, celý den létají sem tam s krmením. Na podzim se začínají všichni srocovat na drátech elektriky kolem celé vesnice. Potom nejednou odlétají na jih, což značí, že opravdu brzo začne zima. Matka je vždy ráda, když se na statek na jaře vracely. Tam kam se vracejí vlaštovky, žijí dobří lidé…….                                                                                                             

               Léto vrcholí a kolem vesničky dozrává obilí. Vítr si lehce pohrává s klasy plnými zrn, žlutá barva zvlněných políček dodává tomuto místu pohádkový vzhled.                                                                                                                                                                                                

               Na statku jsou přípravy na žně v plném proudu. Všichni si velice dobře uvědomují, že obilí je posvátné, je to živobytí a proto musí být co nejdříve sklizeno, než přijdou podzimní deště. Je třeba obilí požnout, svázat do snopků z těch postavit panáky na poli, kde ještě několik dní zrno dozrává. Vyzrálé se ve stodole mlátí a napytlované je na povozech Jan odváží s otcem do mlýna pod Vyskří. Po několika dnech přivážejí mouku na pečení chleba. Matka vždy spokojeně přihlíží, jak se jí plní moučnice na chodbě. Do mlýna se jezdí několikrát za rok, podle toho jak je potřeba doplnit zásoby.

               Tuto dobu, jako by byla vesnice jedna velká rodina. Na pole, které se právě seče, přicházejí pomáhat sousedé. Při práci

 se vesele diskutuje a ta jde pěkně od ruky. Muži kosí a ženy za nimi svazují snopky. Jen hospodyně, na jejímž poli se žne, před polednem odchází, aby pro všechny připravila oběd.

               František s Janem a otcem začínají na poli ke "Zdolině" brzo ráno. 

   Mají se co otáčet s kosou. Za nimi matka se sousedkami svazují. Ani neposlouchá neustálé klábosení. Vrací se v duchu k poslednímu otcovu zamítnutí jeho studií. Vlastně to asi tak má být…zůstane tedy jako nástupce na statku. Asi má otec pravdu, vždyť to tu tak miluje a kdo ví, jak by mu bylo daleko od domova.

               Z myšlenek ho vytrhne hlas matky, svolávající všechny na oběd. Ve světnici to voní dobrou domácí nudlačkou a okolo trouby se line vůně upečených buchet. Všichni s Božím požehnáním usedají k jídlu. Je to obdivuhodná soudržnost, nezáleží na majetku, vlastně na ničem, jako by byli všichni bratři.

               Pozdě odpoledne je pole pod třešňovou alejí požnuto. Panáky stojí pěkně ve dvou řadách. Hospodář ještě pod stodolou spokojeně okukuje dílo, než půjde s rodinou obstarávat dobytek. Musí se poklidit ve chlévě nanosit dobytku trávu, pití než začne matka dojit mléko, z kterého, brzo ráno, bude stloukat máslo. Kostky ve formách musí ještě dopoledne donést do údolí k prameni. Tam je malá kašnička plná ledové vody, uzpůsobená na tuhnutí. Dvakrát týdně chodí všechny hospodyně z vesnice na trh. Každá s nůší na zádech cupitá lesní pěšinkou k Turnovu. Tady se prodávají přebytky a je nějaká koruna na přilepšenou.

Jan má na starosti povozy a krmení prasat. Poslední dostanou kočky a pes. Každý přesně ví co má dělat a nikdo neusedne k večeři dříve, než jsou všechna zvířata na statku nakrmena.

 Vše je hotovo a František bere do ruky pušku a chystá se na večerní obchůzku lesem. „ Zajdi nad Skalana, jsou tam pěkný kohouti „ říká otec. František s úsměvem kývne, ale ví, že střílet nebude.

Krásný letní večer. Pod vesnicí se otevírá zalesněné údolí. Na protilehlé straně stojí malá roubená chalupa, jako hříbek v lese.  Nedávno si tam zdejší truhlář přivedl svojí mladou ženu. František pomalu prochází po pěšince lesem a napadne ho zajít na kus řeči.  Zaklepe na dveře a po chvilce ho vítá pán domu.

„ Frantíku, pojď dál. Copak tak na noc? Posaď se… 

„ Jen jsem na obchůzce, tak jdu na kus řeči…." s úsměvem odpovídá František. Mladá paní hned přináší trochu kafe. Všichni se zápalem diskutují, ale František si nemohl nevšimnout drobounké dívenky, která vešla do seknice.

„ Tak tohle je sestra mojí ženy, Helenka „ ´říká truhlář a lehounce strčí dívenku před Františka.

               Je už tma, když se údolím František vrací domů. Myšlenkami je ještě stále v roubence. Zaujala ho ona dívenka, která mu byla představena. Oslnila ho svým temperamentem, mládím a zdá se, že ani on jí není lhostejný.

Vesele si vykračuje pěšinkou směrem k vesnici, která je už zahalena do tmy a ticha. Jenom sem tam nějaký pes ohlašuje svým štěkotem příchozího. Na statku už všichni spí, aby načerpali sílu pro další den naplněný prací, ale je to práce naplňující a zdá se, že všechny těší.                                                                                                                                           

 Začíná podzim. František sklízí úrodu v sadu pod statkem. Pracuje už od časného rána. Je obdivuhodné, v jaké výšce se lehce pohupuje  na žebříku a opatrně trhá, jedno jablko po druhém, aby prodloužil jejich trvanlivost. Celý rok se láskyplně staral o stromky a ty mu vše vynahrazují. Zatížené větve jablky se skoro dotýkají země. Sluníčko na ně vymalovalo krásné barvy, od žluté až po sytě červenou.

Ve stodole na měkké slámě roste jedna hromada po druhé, podle zrání.  Jenom část postačí rodině na zimu, ostatní se odveze do Turnova na trh.

Je spokojený a práce ho těší. Myslí na Helenku, s kterou se začal potají scházet.  Mají svoje místečko, dole v údolí, tam sedávají . Helenka je plná života, vždy veselá a usměvavá. Má vše co patří k jejímu mládí. Jen zahlédne přicházet Františka, rozeběhne se a pověsí se mu kolem krku…..celé hodiny se procházejí a povídají si.

.            Jedné věci se přece jenom František bojí. Nedávno bylo doma pozdvižení. Jan se začal scházet s dívenkou z vesnice. Rodiče jsou domkaři s kouskem políčka. Otec dělal velice zle, že taková chudoba mu do domu nesmí. Jan, i když velice nerad, přestal za dívenkou docházet.

Jak se tedy má přiznat k Helence.? Rodiče jsou opravdu chudí, nemají ani pole. Museli svůj domek zatížený dluhem na Chlumu prodat. Nemohli uplatit splátky. A nyní žijí v Krčkovicích v nájemném bytě.

V hlavě se mu honí všemožné myšlenky a ani si nevšimnul přicházející matky.

„ Frantiku, je čas na oběd."  „Už jdu, maminko. Koukejte, jaká je letos úroda".

„ Ano, to je, ale chtěla jsem se tě optat, jestli ještě docházíš za tou dívenkou do Skalan. Víš, otec bude proti, vzpomeň si na Jana."

         „ Vím, maminko, ale poraďte, co mám dělat. Helenku mám rád a nevadí mi, že není z gruntu.„ Já vím, Františku, já vím…." tiše dodává matka.

Otec vládne nad celou rodinou tvrdou rukou. Jan s Mílou se občas pokoušejí vzdorovat, ale František s matkou oddaně poslouchají. Nemají sílu vést hádky. František utíká do sadu ke svým stromkům a matka do lesíka pod statkem.

Tady už mnohokrát sedávala pod mohutnými buky, které jemným vánkem osušovaly její slzy. Jako mladá, když byla na statku krátce a musela snášet dominantní tchýni. I jako zralá žena, když se dozvěděla, že její muž má někde v Železném Brodě nemanželskou dceru. Všechno ale přebolí a život jde dál. Věděla, že rozumná žena schová manželovu nevěru pod sukni……..

Rodina už dojídala oběd, když bylo slyšet klepání na dveře.

„ Pojďte dál…" pobídl otec přicházejícího. Ve dveřích se objeví Jiří, otcův spolužák z obecné školy. Nyní pracuje na městském úřadě v Turnově. Znají se už od mládí a mnohokrát si pomáhali.

„ Posaď se Jiří, aby si nám neodnesl spaní" pobídl otec návštěvu.

„ Špatné časy nás lidičky čekají. Do Turnova se začínají stěhovat židé z Jablonce a Liberce. Mají obavu z Hitlera. Už jich tu máme kolem pěti set……" začal Jiří.

„ Jen aby nebyla válka…hodně pravých hřibů v lese rostlo, však to lidi po nůších nosili domů, jako ve čtrnáctým roce…." povzdechne si matka a hostí příchozího bílou kávou.

Chlapci sedí a jen tiše poslouchají. Otec ví, co by mohlo následovat. Vzpomíná, jak odcházel na frontu do Bosny a jaké hrůzy tam viděl. Spoustu mrtvých, raněných kamarádů, kteří chtěli jen spokojeně žít a byli nahnání do nesmyslného pekla…

Ano, on měl to štěstí, vrátil se. Stejně jako jeho mladší bratr. Ovšem manžel sestry padl, ani nestačili mít děti. Dva týdny po oddavkách ho povolali a po půl roce byl zabit daleko od domova…   

Vše začalo v září 1914. Zrovna byla poutní bohoslužba v kapli nad Vyskří, když kdosi přiběhl a hlasitě křičel, že ke starostovi Matoušovi přivezli páni z hejtmanství mobilizační vyhlášky. Do dvou hodin byly vyvěšeny. Ženy začaly bědovat, že musí muži do války a nastane bída.

      „Špatná to byla doba. I zvony „ Mária, Sanktusník a František" z kostela ve Vyskři byly v šestnáctém roztaveny a poslány na vojenskou výrobu. Zbyl jen poslední „ Václav" tiše dodává matka.

Žila tehdy, ještě jako svobodná se čtyřmi sourozenci u rodičů v Kacanovech. Měli se co ohánět, všude byla bída. Pamatuje se, jak i domácí obutí pletli ze slámy.

Trpce plakala, když její chlapec odcházel do války. Jen dopisy jí dávali naději, že je naživu.

A právě, když dospívají její tři synové, je to tu opět. Jak by mohla matka poslat svoje děti na smrt? Kdo má toto strašné právo, mařit začínající životy ?

Byl už večer, když Jiří odcházel a nechal ve stavení strach z budoucích dní. I František usínal s myšlenkou, že by musel opustit domov a vystavit se nebezpečí. A co jeho Helenka ?

Dlouho se převaloval na posteli a ne a ne usnout…

Práce na statku jako by tlumila události, které se obrovskou rychlostí hrnuly. Nejen pohraničí bylo obsazeno. Němci byli už i v kasárnách v Turnově a ovládli celou republiku. Neustálým pochodováním městem naháněli strach.

            Pro Židy nastaly špatné časy. Všude byly nalepeny vyhlášky o zákazu vstupu pro ně a jedné noci všichni zmizeli. Nikdo nevěděl, kam byli transportováni. Jen mladému Tausigovi z vily u zastávky, se podařilo prchnout, jak se František později dozvěděl…

Nastaly také nové pořádky. Poklidnou vesničku zasáhlo nařízení nucených prací pro říši. Vybrané ročníky nastupovaly práci do Německa a Staré Paky, do továren vojenské výroby. Taky ročník Helenky byl určen.

Dlouho přemýšleli s Františkem, co udělat, aby zůstali spolu. Jediné řešení byla svatba. Na nucené práce odcházeli pouze svobodní.

„ Všechno řeknu tatínkovi a poprosím ho o požehnání…" řekl František a lehounce si přitáhl Helenku sedící vedle něho.

„ No nevím, Fanouši, co Ti řekne pantáta, jestli mu budeme dobří…." řekla. Helenčina sestra, u které milenci často pobývají.

 „Poprosím o jeho požehnání." řekl tiše František a zadíval se do šťastných očí Helenky.

Zimní sluníčko se odráží od bílého sněhu pokrývajícího celou vísku. Všichni přes toto období odpočívají a šetří sílu na jarní práce. Je ta správná doba promluvit s tatínkem. František se dlouho odhodlával, ale nakonec vše o sobě a Helence otci řekl. Ten sice poslouchal, ale pochopení neměl.

„ S tou žebrotou to skončíš!!! Statek potřebuje věno a co můžou dát holce Hofmanovi z Krčkovic ??  Statek převezmeš Ty a Ty se musíš postarat, aby se majetek zvětšoval….

  Dlouho vedl otec řeč. Všichni mlčeli jako opaření. Jen když otec ve vší zuřivosti bouchl do stolu, zvedli hlavu jako by se probudili.

„ A Ty jsi o tom všem věděla a snad s tím souhlasíš, nebo co?" otočil se zle na matku. Ta se jen mlčením bránila manželově zlobě.

               František tedy u otce nepochodil. Snad i kvůli matčiným slzám, nedokázal vzdorovat.

 Helenka neměla pro Františkovu slabost pochopení. Proč se otci nepostavil, proč nebojoval o jejich lásku?

 Ve špatném se rozloučili.

Všední starosti pomalu ukrajovali den za dnem. František dělil svojí bolest v srdci v sadě se svými stromky. Když procházel, jako by se obalené větve květy lehounce skláněly a hladily jeho ramena…tam mu bylo dobře, tam zapomínal.

Helenka nastoupila na nucené práce do Staré Paky a později se provdala do Kopidlna, za, o dost staršího muže.

Malá vesnička jako by se vyhýbala okolnímu dění. Po spáchání atentátu na Heidricha v Praze, řádili němci jako pominutí.  Koldu z nedalekých Drahoňovic  zatkli a odvezli do koncentráku za ukrývání člena výsadku z Anglie. V Kacanovech byl zastřelen Studnička, který byl jen podobný unikajícímu členu odboje…Všichni byli naplnění strachem. Naštěstí všechno obcházelo jen kolem, ale někdy stačí málo a může být vše jinak.

Nové zprávy čas od času přinášel otcův spolužák z Turnova. Právě dnes zašel.  V seknici se ale line hrobové ticho. Otec pomalu čte dopis, který mu byl právě předložen.

„ Udání??? Proboha, na nás…proč ???

Pročítá a jsou tam tři jména... Janoušek, Hlubůček a Karásek… to mají být zrádci říše!

               „ V poslední chvíli jsem ten dopis zachytil, musíte být opatrní. Tohle by stačilo na vypálení celé vesnice!" tiše promlouvá Jiří.

               „ Nechám ten dopis u Tebe, dobře ho ukryj a po válce najdeme pisatele. Je špatná doba, na někoho se jen podíváš a je z toho udání. U Hlubučka jsem už byl, zajdu ještě ke Karáskům."

               Dlouho otec zvažoval, zda vše ukázat rodině. Nakonec usoudil, nechat vše v tajnosti, jak jen to půjde.

               Už několik dlouhých let trvala okupace. Jan už ženatý, žil se svojí rodinou na statku, koupeném rodiči v nedalekém Žďáru. Míla pomáhal doma, nemohl studovat, Němci zavřeli vysoké školy.

               Pomalu končí zima 1945. Vesnička jako by spala v bílé sněhové peřině, která se převaluje přes „ouvozy", jak jí honí vítr. Sluníčko občas vykoukne z mraků a rozzáří krajinu sílícími paprsky.

 Poklidnou práci na statku vyrušil pojezd z Karlovic. Tamní obyvatelé objíždějí vesnice a prosí o pomoc pro vězně na pochodu smrti, který má procházet od Jičína do Liberce. Na povozy se bude sbírat chleba, oblečení a dávat ubožákům u hlavní silnice na Turnov.

Matka se hned dala do příprav na pečení. Příští den se vše naložilo a František s otcem odjížděli směrem na Hrubou Skálu. Vrátili se pozdě večer a na jejích tvářích byla vidět velká bolest.

        „ Bože, maminko, nikdy jsem neviděl tolik utrpení „ začal František.

„Dlouho jsme čekali u silnice, než jsme zahlédli pochod k Sedmihorkám. Tolik zubožených, hladových, špatně obutých a ošacených lidí jsem nikdy neviděl…. Začali jsme jim podávat chleba a ošacení. S pláčem nám děkovali. Naštěstí nás Němci, co je doprovázeli, nechali být. Ale říkali sousedé, že prý se podařilo několika vězňům utéct, když nocovali okolo Ktové ve stodolách. Němci je neuhlídali. Budou někde ve skalách. Mladý Kopic se o ně určitě postará…. „tiše promlouvá František.

„ Jen aby se Kopic do něčeho nedostal, má přece rodinu a taky je to naše přízeň…řekla matka.

Asi za dva dny přiběhla matka do světnice celá vyděšená.

„ Táto, Frantíku..na seníku někdo je!! Honem se pojďte podívat ! „

Všichni se rozeběhli přes dvůr a po dřevěném žebříku vylezli nahoru. Tam v koutě seděl muž v pruhovaném obleku, vyděšeně a zároveň prosebně hleděl na příchozí. Všem bylo hned jasné, že je to jeden z vězňů z pochodu. Posunky začal prosit o jídlo. Matka, oči plné slz běžela pro něco domů. Nevěděla co honem vzít. Nechápala, jak můžou lidé být k jiným tak krutí. Vždyť jsme všechny děti Boží….

Muž s vděčností v očích, vzal chleba a začal hltavě jíst. Ostatního se ani nedotkl. Posunky se snažil dát najevo, že víc zatím nemůže, zabilo by ho to. Každé ráno běžela matka na seník s polévkou a chlebem a měla upřímnou radost, že pomáhá. Otec se lámavou němčinou dozvěděl, že onen muž je Švéd a několik let byl v koncentráku. Asi po dvou týdnech s poděkováním a pořádnou výslužkou odcházel lesem pod statkem dál.

Nikdy se rodina nedozvěděla, zda se dostal domů, ale vzpomínali s vědomím, že pomohli.

S příchodem jara přišla i svoboda. Ještě dlouho trvalo, než se vše dalo do pořádku. Do Turnova se vrátili z koncentráků i židé. Přežilo jich jen kolem 20…

Začali také soudy s udavači a kolaboranty. Jiří přišel na statek pro onen dopis, zaslaný do Turnova pro Gestapo v Jičíně.. Obžalovaný byl soused z malého domku, který i přes svoje vzdělání neunesl majetkové rozdíly. Chtěl se pomstít na největších domech v Mladostově. Byl odsouzen na 10 let žaláře a do vesničky se už nikdy nevrátil. Nechal tu jen stárnoucí matku….

Život na statku šel o poznání lépe ve svobodném státě. Míla začal opět studovat na vysoké škole v Praze a František se plně staral o celé hospodářství. Stodola se začala naplňovat novými stroji, pro usnadnění práce. Koupila se nová mlátička za 40 tisíc, k tomu řezačka na slámu a nová cirkulárka na řezání dřeva na zimu. Vše poháněl obrovský motor v dřevěné bedně na kolech.

Ve chlévě přibyly další dojnice, ve chlívkách u mlatu vesele chrochtala selátka. Všichni pečlivě pracovali na zvelebování a zvětšováni majetku.

Zdálo se, vše bude dobré, ale osud těžce zasáhl.

V roce 1948 začalo znárodňování, zakládání družstev a nesmyslné zabírání majetku. Jednoho dne přišli na statek lidé a začali odvážet povozy, dobytek, prasata..prostě vše co se hodilo. Když odváděli z chléva krávy, jen jednu nechali, matka stojíc na náspu u domu začala velice plakat, ale nedalo se nic dělat. Ve stodole zůstala jen mlátička, kterou sice označili bílou barvou jako zabranou, ale nedokázali jí odtáhnout, byla příliš velká. Hospodáři zůstalo v rukách jen pár cáru papíru, jako úřední vyjádření zabavení.

Stejné to bylo i s loukami, poli a lesy. Bylo zabráno něco kolem 10 ha. Jen kolem domu zůstalo majitelům malé políčko a pod stodolou sad k lesu……to bylo vše!

Těžká byla tato událost pro Františka. Všeho se vzdal pro statek a teď přišli cizí lidé, kteří snad ani o hospodaření nic nevědí a vše, na čem pracoval jeho otec i jeho děd je pryč……

Dlouho trvalo, než se rodina smířila s novými pořádky. Otec nesl bolest bezpráví až do smrti. František musel navíc začít pracovat v JZD a tak viděl, jak se nedobře hospodaří s majetkem, který je všech a vlastně nikoho…. Ale čas zahojí všechna utrpení. Začal tedy svědomitě hospodařit na tom, co zbylo a nějakou tu korunu si vydělával v družstvu.

Rok za rokem ukrajuje mládí Františka. Letos v zimě mu bylo 36 let. Už si nějak zvykl na samotu. Upnul se na svůj kousek země, který měl tak rád.

Je krásné letní ráno. František odchází kosit louku pod stodolu k lesu. Ještě se na chvilku zastaví u včelína a spokojeně okukuje, zda je vše v pořádku. Husím brkem opatrně smetá uhynulé upracované včelky, které byly vystrčeny z úlu nastupující generací.

O svých 14 úlu se s láskou stará a jeho včelky mu to oplácejí dobrým lesním medem, který se stáčí dvakrát do roka. Z dalekého okolí ho chodí lidé kupovat.

Všude klid, je jen slyšet monotonií zvuk kosy jak zabírá trávu. Při práci myslí na matku, která ho už po několikáté prosila, aby se oženil a měl zaopatření, až tu ona nebude. Chápe jí. Přicházející stáří jí bere sílu starat se o celou rodinu. A stará rána jako by se otevřela. Vzpomíná na Helenku, nedokázal si jí prosadit, přednost měl statek, asi to nebylo správné. Co je majetek proti blízkosti milovaného člověka??

Louka je posekaná a zítra se bude za pěkného počasí obracet tráva a dávat na sušáky. Jsou to dřevěné z jedné strany podepřené stojany ve tvaru „A". Seno na nich pěkně prosychá a zároveň i větrá.

Navečer, když je vše hotovo vezme František pušku a prochází lesem pod statkem. Na louce pod modřiny pomalu našlapuje, je tu několik hřibů, modráků. Ráno pro ně zajde, matka udělá smaženici. Jaké je to krásné místo…. Vše tu žije v poklidu. Na samém dnu údolí se leskne malý potůček s ledovou zrcadlově čistou vodou. Ta klikatě protéká a přelévá se přes omleté pískovcové balvany a pod nimi vytváří malé tůňky. Všude je cítit silný chladný vzduch. To mohutné buky zabraňují přes den sluníčku toto místo ohřívat.

Zajde ještě k trkačům, které má na starosti.   Jsou to dvě betonové budky. V nich velké motory, které vhánějí potrubím vodu do betonové nádrže ve středu vesnice a z ní jde dál ke každému domu. Vše je v pořádku a František stoupá po lesní pěšince pomalu ke Skalanům.

Zahloubán do svých myšlenek si ani nevšimne, že k němu někdo přichází….

Nevěří svým očím. Naproti němu stojí Helenka. Šťastná a překvapená jako on. Je stejně drobounká a usměvavá jako před 10 lety. Jen kolem očí jako by se začínali rýsovat malinké vrásky.

Dlouho do noci oba sedí na kraji lesa a povídají o všem, co bylo a je. Vědí, že setkání pro ně znamená velký zlom v životě, chtějí být spolu. Helenka je sice vdaná, ale nemá děti, nic jí nedrží u manžela.

Jak to jen šlo, jezdila k sestře do Skalan kde se zatím potají scházela s Františkem. Měla obavu ze svého muže, nechtěl dát svolení k rozvodu. Prý jí raději zabije…..

          Netrvalo dlouho a řekla Františkovi, že s ním čeká jejich první dítě. Oba byli nesmírně šťastní a vše se rychle začalo řešit.

František vše oznámil doma, ale tentokrát užjako svoje definitivní rozhodnutí. Matka byla velice ráda a ani otec již nebyl proti. Stáří a události kolem statku jeho tvrdé zásady změnily.

kh 018.jpg

Helenka se rozvedla a hned začala žít na statku. Týden po svatbě s Františkem se narodila první dcera Alena a za tři roky dcera Helena.

Konečně začalo to pravé štěstí. Dvě malé stvořeníčka vnesly do stavení mnoho radosti.

Začalo se také přestavovat. Zadní roubená část se zbourala a postavila zděná, kde byly tři pokoje pro novou rodinu. Vše se zařídilo novým moderním nábytkem, který udělal manžel Helenčiny sestry. Kolem stárnoucích prarodičů konečně pobíhali dvě vnučky a dávali jím tak chuť do života.

MIX 670.jpg

     Jenže jak už to bývá, nic není zadarmo, ani štěstí. Jednoho dne přinesl pošťák telegram z Prahy. Helenka běžela za Františkem, bála se lístek sama předat tchýni.

            Ve svých čtyřiceti letech zemřel Míla. Pro všechny to byla hrozná rána. Matka držíc zprávu v ruce jen bolestně naříkala. „Můj Milánek, můj Milánek…". František se slzami v očích začal svoji matku podpírat.

            Velký smutek padl na celou rodinu. Míla bydlel v Praze se svojí druhou ženou a pracoval na ministerstvu zemědělství. Měl před sebou velmi slibnou budoucnost. Konečně se mu před pár lety narodil dlouho očekávaný syn Ivo a vše náhle ukončila smrt…

            Není nic horšího, než když rodiče přežijí smrt dítěte! Bolest se sice časem zmírní, ale už nikdy nezmizí. Otec vkládal do nejmladšího syna všechny svoje naděje, byla to jeho pýcha.

            Míla byl pohřben do hrobky na Vyskři a v rodině po něm zůstalo prázdné místo. František přišel o milovaného bratra, ale všední starosti o rodinu pomáhaly zapomínat.

            Čas se nedá zastavit. Mladí se rodí, staří odcházejí.

            Zvony na kostele na Vyskři oznamují do okolí smutnou zprávu. Dnes je pohřeb.

            Uprostřed kostela v černé rakvi leží drobná postava. U ní stojí ve smutku dva bratři. František a Jan. Před několika lety jim zemřel bratr, pak otec, a dnes se loučí s milovanou maminkou. František přistoupí a naposledy políbí matku, než bude pohřbena. Vzpomíná na její laskavá slova, na její zhrublé ruce prací, jak dokázaly jemně pohladit. Vzpomíná, jak těžce pracovala, nikdy si nestěžovala a vždy měla pochopení pro svoje děti. Myslí na to, jaké měl štěstí, být jejím synem.

            I obě malé vnučky si postupem času uvědomí, co právě ztratily. Láska, kterou jim tato prostá žena stačila dát, jakoby v nich stále rostla a provázela je celým životem.

            Láska je dobře zasazené semínko. Pokud se udržuje, roste každou generací dál a dál.

            V noci po pohřbu byla celá republika obsazena cizí armádou. Naštěstí malou vesničku to nikterak nezasáhlo.

            František žil se svojí ženou a dcerami v poklidu. Pracoval v družstvu a nadále i ve svém hospodářstvíčku. Bylo se třeba postarat o věna pro dospívající dcerky. Korunku po korunce střádali, aby je obě zapatřili.

            Čas neúprosně běžel dopředu. Obě dcery odešly z domu a měly své rodiny. Starší v nedaleké Doubravě a mladší v Pardubicích. František špatně nesl, že mladší odešla tak daleko z rodného kraje. Doufal, že zůstane na statku.

 

 

 

 

            Na kraji velkého města v přízemní místnosti malého domku polehává František. Oči mu vzalo sluníčko, snad jako daň za život v přírodě. Zelený zákal mu dovoluje už jen vidět obrysy. Nemá již sílu pracovat a opouští ho i síla žít. Jakoby jen čekal, až odejde za svojí manželkou, která mu před dvěmi léty zemřela.

            Za pootevřenými dveřmi stojí jeho mladší dcera, poslouchá, jak se tatínek modlí, prosí Boha, aby si ho vzal a mohl být se svojí Helenkou. Po obličeji jí samovolně stékají slzy… ví, že už dlouho nebude moci brát tatínkovy ruce do svých a těšit se z jeho lásky.

            František odešel z tohoto světa ve věku 86 let,  tiše a oddaně, stejně, jako na něm žil. Zemřel na podzim na narozeniny své starší dcery a Helenka dva roky před ním, na narozeniny té mladší.

            Na zahradě sedí obě sestry, vzpomínají na rodiče a na vše co prožily v tomto krásném koutu země. Přichází starší syn Aleny a jako by to byl tatínek. Stejná chůze, stejný laskavý úsměv.

            František je stále tady mezi námi.

            To on si vybral nové majitele statku. Paní Kateřina má v očích stejnou lásku a dobrotu jako on.

 

 

            Věřím, že tatínek bude dohlížet, aby se jim započaté dílo dařilo, moc jim to přeji a také, aby se každé jaro k nim na statek vracely vlaštovky.

 

 

Věnováno milovanému tatínkovi za jeho obyčejnou lidskou lásku.

 

 

Helena Říhová Janoušková, Pardubice

28.05.2013 18:48:09
helarihova
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4109"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one