Autor stránek

Autor stránek

Zde může být text o autorovi
Kopie -2009.jpg

Báječný život rozvedené ženy.

 

 

Báječný život rozvedené ženy.

 

                                                                                                                                                                              H

         Včera mi volal můj ex manžel. Chce se, se mnou dnes sejít v kavárně. Prý je to důležité.

         Než půjdu, sedím doma u voňavé kávy a probírám v myšlenkách poslední čtyři roky mého života. Byly plné změn.                                                                                                                                         

         Stačila jsem se po 23 letech rozvést. Můj manžel odešel k jiné, o 20 let mladší ženě. Prý našel, co celý život hledal. Copak asi hledal?  No, řekla bych, že asi mladé tělo!                                               

          Nemělo smysl jakýmkoli způsobem zachraňovat náš vztah, jako jsem to udělala po několika málo letech našeho manželství.

          Tenkrát mi celkem suše oznámil, že má dva roky kamarádku. Kamarádku, s kterou spal! Zatím co já jsem se starala o naší malou dcerku a snášela tchýni, která si snad nevědomky myslela, že je třeba neustále sledovat, zda neubližuji jejímu jedinému synáčkovi.

Situace vyžadovala rychlé řešení. Odejít a zabouchnout dveře a nebo se pokusit něco udělat.

Zavolala jsem tedy oné dámě a dohodla si s ní schůzku. Nechtěla, ale moje výhoda byla, že ona byla také vdaná. Měla na vybranou, buď schůzka se mnou, nebo schůzka s jejím manželem. Vybrala si mě.

Seděly jsme v malé kavárně. Bylo to dost velké přemáhání, abych jí neotřískala svojí kabelku o hlavu. Jenže minutu po minutě bylo stále jasnější, že jsme obě jen nástrojem pobavení mého manžela. Začal se nějak plácat mezi dvěma ženami. Nevěděl už jak z toho, tak nás nechal celkem zbaběle, abychom to řešily mi dvě. Slušně sejmul jak mě tak jí, tím že mi vše řekl.

Bylo ale třeba vymyslet taktiku, aby ho odmítla ona. Celkem hrdě jsem jí oznámila, že se máme velice rádi a že jsme se rozhodli k sobě vrátit. Přestože doma byly samé hádky a výčitky. Moje malá lež, že jsem měla také milence, kterého opouštím kvůli manželovi, mi zajistila kontrolu, zda si o tom oba povídali.

Když mi doma udělal žárlivou scénu, že mám taky chlapa, měla jsem jistotu, že mu jeho kamarádka všechno pěkně vyslepičila. Byla to moje pomsta.

Manželství trvalo dál, ale věděla jsem, že už s ním nechci další dítě. Asi jsem mu nikdy neodpustila. Kamarádka jako by s námi žila dál jako stín. Moje námaha asi neměla smysl, stejně odešel.

Celý první rok po rozvodu, jsem celá zoufalá na něho čekala. Starala se svědomitě o náš společný dům, který sice postavil. Ovšem za peníze mých rodičů. A také o dům vzdálený 80 kilometrů kde moji rodiče před smrtí bydleli.                                                                                     

Určitě se musí vrátit, co si s tak mladou holkou počne! No, samozřejmě se nevrátil. Navíc si stačil udělat ve svých 48 letech dítě.

To mi teda dalo poslední ránu.                                                                                                  Abych se nezbláznil, začala jsem brouzdat po internetu a hledat zaručeně báječného muže, aby ten můj bývalý viděl, o co přišel.            

Hledání jsem prokládala návštěvami u kartářek. Tam mi, za nehorázný peníz, bylo vždy řečeno, že mě čeká spokojený život s milujícím mužem a můj bývalí se určitě bude chtít vrátit. Celkem to nemělo hlavu ani patu, ale chtěla jsem asi něco takového slyšet…

Na seznamce bylo několik mužů, kteří mě celkem zaujali. Ovšem ta realita při schůzkách! To byl tedy nářez!

První se jmenoval Jiří. Bylo mu něco přes padesát, vdovec. Později dostal ode mne přezdívku „ Jiřík hypochondr." Na schůzku do kavárny přišel pozdě, což přímo nesnáším.

Nevypadal špatně do chvíle, než začal mluvit. Jeho monolog osahoval podrobný popis všech nemocí co má. Byly tam snad všechny z obsáhlé knihy „ domácí lékař „. Když začal o mé určitě špatné páteři, jelikož sedím nějak pokřiveně, musela jsem rychle pryč.             

Prchajíc z kavárny jsem pozorovala, zda mě opravdu nezačínají bolet záda.                                 Pomyšlení jak každý večer počítáme společně prášky, usínáme s myšlenkou, co nás všechno přes den bolelo, mě děsila ještě několik dní. To určitě nebyl muž mých snů, co mě ho předpověděla kartářka.                                                                                                                                               

Druhý se jmenoval Jaroslav neboli „ Jarda chodec."

Celkem pěkně psal o přírodě, byl to turista, což mě celkem zaujalo. Alespoň by se něco dělo

Dali jsme si sraz na nádraží s tím, že si vyšlápneme do nedaleké přírody. No jo, ale,  nemám to správné vybavení. Boty na podpatku a kabelka by se asi moc nehodily. Nic naplat, seberu nějaké těžce vydělané penízky a koupím pěkné tenisky, batůžek a nějaké sportovní  oblečení. Vše musí být i barevně sladěno.

 Vše nakoupeno a i poslední mrknutí do zrcadla je celkem uspokojující.

         Zatím co stojím celkem upravená na nádraží, blížilo se ke mně něco jako ušmudlaná larva v opraném šusťákovém, zeleno červeném oblečku, který s velkým úspěchem prodávali Vietnamci. Ovšem hned po revoluci!

       Jeho tenisky zřejmě pamatují ještě pochody na 1. máje a za celou dobu trvání neznají co je to čistění. Nebudu dělat ještě závěry, uvidím.

No, moc jsem toho neviděla. Na chození to tedy byl borec!

Jak se dostal do lesa, běhal rychlostí střeleného srnce. Já za ním jenom vlála. Jediné na co jsem se mezi dýcháním zmohla, bylo pronesení nějaké holé věty, hlavně krátké. Na jinou konverzaci mi nestačil dech.   

Asi po hodině zběsilé chůze mě napadla spásná myšlenka, nabídnout malou přestávku na snědení svačinky pro oba, kterou jsem měla pečlivě připravenou v batůžku. To zabralo. Hurá, budu určitě chvilku sedět.

Konečně poslouchám v klidu jeho povídání. Ovšem každou následující větou se mi ježí vlasy na hlavě.

Koupil si malý domek někde na vesnici, kde chtěl žít. Vrátit se do přírody bez jakýchkoli výdobytků pokroku. Při tom vyprávění mi zvonil mobil. To se ohlásila moje dcera, přijedou mě navštívit s manželem a vnukem v neděli. Můj společník se jen nevlídně otočil a pronesl, že tedy něco jako mobil u něho určitě nebude!  

Moje představy se během dalšího běhání po lese pěkně rozjely. Už se vidím jak peru prádlo na valše, nekoukám na televizi, jelikož ji nemám.  Celá šťastná se myji v lavoru, a  chodím na latrínu  někde u chalupy. Určitě by po mě chtěl, abych v zástěře opřená o vidle pásla skot! Tak to tedy v žádným případě!

Tento ještě nerozvinutý vztah jsem ukončila hned na nádraží, když jsme se loučili. S odůvodněním, že chci žít v tomto století a nevracet se do doby Husitů. Nechápavě se obrátil a zmizel ve vlaku.

        Procházím nešťastná městem směrem na autobus, který mě odveze domů. Při tom pozoruji lidi kolem. Jak j e možné, že se každá žena, která kolem mě přejde s partnerem tváří tak spokojeně??

         Asi budu nějaká divná, že se na mě lepí takový cvoci !

Z přemýšlení mě vytrhne volání známého hlasu. Na protější ulici stojí moje dobrá známá, mává a ukazuje, abych na ní počkala. Jako vždy, vypadá na svoje léta naprosto skvěle. Je už spoustu let rozvedená, ale na nedostatek nápadníků si nemůže stěžovat.

         Později sedíme v malé kavárně a začínáme probírat mojí zoufalou situaci.

„ No, to se nediv, že se kolem Tebe točí takoví exoti! Podívej se na sebe! Jsi jako zmoklá slepice. Musíš všechno kolem změnit a hlavně sebe".

„ Jedu na nějaký čas do Anglie, za svým novým přítelem, až se vrátím a budeš chtít, začneme. Ráda Ti pomohu. Zavolám, až budu v Čechách. Ale už musím běžet, mám spoustu zařizování."

Zvedla se a za ohlušujícího cinkotu jejích asi 20 stříbrných náramků na ruce odkráčela z kavárny.  Nutno podotknou, že se polovina hostů mužského pohlaví za ní mlsně otáčela.

Připadala jsem si jako přestárlá „ Popelka", ovšem bez prince!

                   Konečně doma. Vůně mojí kávičky se line celým pokojem. Při té pohodě se mi vrací, co mě Marie v kavárně řekla. Co asi tak můžu změnit! Blbost. Začnu hledat dál. Někde musí být normální mužský.

Dál jsem se snažila najít toho pravého, leč bez úspěchu.

Kandidátů bylo ještě dost. Ovšem jeden z nich se mi ještě vryl do paměti.

„Venda kachnička" To byl taky borec!

Dlouho jsme si psali. Jenže internet snese všechno. Pozval mě k němu domů na oběd. Prý bude kachnička.

Nedal se odbít, tak mi nezbylo než pozvání přijmout.

Provázel mě krásnou a upravenou zahradou do malého domku. To se mi zamlouvalo. Že by všechno bylo jeho dílo?

Procitla jsem, až mě u dveří vítala jeho maminka. A jejda, žije s maminkou!

Svobodný s maminkou, to nebude jen tak.

No nebylo. Zatím co on náruživě obíral kachnu, maminka se mě nenápadně vyptávala, z jaké mouky dělám jíšku na zahuštění, aby se ujistila, že budu ta správná hospodyně.

A už zase Ty moje představy. Vidím, jak se na mě Venda drápe v posteli, pusu má umaštěnou od jídla a na dveře klepe maminka s otázkou, co budeme zítra vařit.

K dovršení všeho, můj hostitel, když dojedl, olízal talíř.

Bylo jasné, že tohle taky není on. S poděkováním a receptem na bábovku od maminky, jsem prchala na autobus.

A dost! Jsem to ale kráva. Prostě už chlapy nechci, co s nimi. Stejnak všechny normální jsou ženatí a ty samotní jsou cvoci. Proto jsou sami, jelikož je nikdo nechce.

Naštěstí se vrátila Marie a začali jsme měnit můj život od základů.

Nejdříve jsem prodala dům po rodičích, koupila krásný byt ve městě, zařídila ho vkusně a moderně. Vše pod jejím přísným dohledem.

Mám i jiné zaměstnání. Konečně dělám, co mě baví a naplňuje.

S Marií chodím na kurs angličtiny a italštiny. Sice nevím, na co to budu potřebovat, ale celkem mi to jde. Tak proč ne.

Prokládáme to pravidelnou návštěvou kadeřnictví, kosmetikou a cvičením. V posilovně ze mě tečou proudy potu. Ovšem odměna je sladká. Několik kil z mé váhy je nenávratně pryč.                                                                                                                                      

Můj šatník se také dočkal totální změny. Marie vše co, se jí nezamlouvalo, naložila v pytlích do auta a odvezla na nádraží do sběru charity. Prý, aby mě to nesvádělo ty hrozný hadry nosit. Jenže, koukaly na mě prázdné skříně. Jali jsme se tedy nakupovat. Kupodivu i kousky, které bych si nikdy sama nekoupila, nevypadaly na mě špatně.  Musím přiznat, jsem se sebou konečně spokojená.                                                                                                     

         Zvláštní. Už kolem sebe nevidím všechny ženy šťastné ve společnosti jejich mužů.    Jako nedávno.                                                                                                                                     Stojím tuhle na přechodu a všimnu si přijíždějícího auta. V něm muže a ženu evidentně zuřivě se hádající. Ještě na ně kouknu při přecházení a vidím, jak se každý naštvaně kouká na jinou stranu…Je mi dobře, že takové situace nemusím řešit i já.

Spokojeně si to šlapu domů do mého krásného bytečku. Ještě poštu ze schránky. Až doma otevírám podivnou obálku. To snad není možné!!

Nedávno v rádiu vyhlašovali soutěž. Banální otázka a hlavní výhra víkendové ubytování na hradě ve východních Čechách. Jen tak jsem poslala SMS a tady mám poukaz jako výherce.

Tak to je tedy super. To si budu připadat jako zámecká paní.

Netrvalo dlouho a stojím u brány krásného hradu a kolem něho samá zeleň. Přivítal mě kastelán.  Cestou k mému ubytování mi vyprávěl celou historii tohoto sídla. Na moji otázku, co to je za vlajku na věži mi bylo řečeno, že ta se vždy věší, pokud přijede majitel.

Toto sídlo bylo vráceno rodu, kterému patřilo po staletí. Dnes je z jedné části hotel. Ovšem, jak jsem se později dověděla, za dost velké částky za noc. Normálně bych si to nemohla dovolit.

Druhá část je otevřená pro veřejnost jako památka.

 Spalo se mi jako princezně.

            Hned ráno před snídaní, začínám s poznáváním okolí. Pomalu se procházím pěkným údolím. Z myšlenek mě najednou probere nějaké funění. Naproti mně stojí pes velikosti dobře živeného skotu.

Tak tohle bude určitě moje poslední chvilka. To tele, asi to bude doga, se na mě koukalo jako na uzenou kýtu, do které se co nejdříve zakousne…

Strašně se bojím velkých psů a oni to na mě určitě vidí. Stojím zkoprnělá a čekám co bude dál. Najednou slyším spásné „Barone, ke mně!" Hurá, nebudu zaživa sežrána touhle obludou!

Přichází vysoký, lehce prošedivělý muž a zdaleka se omlouvá za svého psa. Prý takto časně ráno tu málo kdy, někdo prochází, proto byl Baron na volno. Jediné na co jsem se zmohla byla otázka, zda onen pes snídal. Jelikož se na mě díval jako po týdenním půstu.

„ Ovšem, nemusíte se bát. Mohu Vás jako mojí omluvu Vašeho leknutí pozvat dnes na oběd ??" řekl a příjemně se usmál.

Neuniklo mi, že si mě při pozvání prohlíží. Přijala jsem pouze pod podmínkou, že Baron nepůjde s námi.

                „ Vyzvednu Vás v 11 hodin. Budu se těšit". lehounce kývnul hlavou a s úsměvem zmizel v údolí.

Co to bylo???

Nějak se nemohu probrat. Zdálo se mi to všechno, nebo je to fakt? A jak mě asi vyzvedne, když neví kde ? Nestačila jsem mu říci, že jsem host na hradě…

Nicméně mě něčím onen muž zaujal, proto jsem byla připravená v pokoji.

Přesně v 11 bylo slyšet slabé klepání na dveře. S radostí a úsměvem jsem otevřela. Stál tam on.

Ještě nezbytnou kabelku, letmý pohled, jestli nás nebude doprovázet  Baron a můžeme jít. Na můj pohled společník reagoval naprosto dokonale.

„ Nebojte se, opravdu nejde s námi, leží v pokoji a spí…"

Oběd i vše kolem bylo naprosto skvělé. Povídali jsme si o všem a vše bylo zajímavé.

Nicolas je padesáti šestiletý vdovec. Žije ve střední Itálii, v Toskánsku, kam se jeho rodiče po válce odstěhovali. Byla jsem překvapená jeho dokonalou češtinou. Prý se u nich doma, mimo jiné, mluvilo hodně česky.

Rodiče se celý život chtěli vrátit, ale bohužel se nedočkali změn, které tu po revoluci u nás nastaly.

Měl dvě vdané dcery. Jedna žije v Itálii a druhá s rodinou v Americe.

Po celou dobu povídání jsem na něm hledala nějakou chybu, nebo námět na moje představy.

Nic se nekonalo, bylo mě prostě fain.

Odpoledne jsme se rozloučili s tím, že odjíždí mimo republiku. Vyměnili si telefonní čísla. Prý se někdy ozve. Světe div se, první italsko-česká SMS mi přišla hned po mém návratu. Měla jsem ohromnou radost.

Psal nebo volal skoro každý den. Neustále jsme si měli o čem povídat. Celý den jsem myšlenkou posouvala hodiny, aby už byl večer a Nicolas volal.

Asi za dva měsíce, mě požádal, abych mu zajistila ubytování v hotelu u nás ve městě. Prý by mě rád navštívil, pokud nebudu proti. Jak bych mohla? Celou dobu na to čekám.

Vyzvedla jsem ho na letišti a následoval nádherný týden, který jsme si užívali. Stali se z nás milenci. V jeho rukou jsem se po dlouhé době cítila jako žena. Byl pozorný, vždy upravený a jako milenec báječný.

Dozvěděla jsem se také, že má v Toskánsku vinice, na kterých jeho rodina po desetiletí pracuje. Vyprávěl, jak je tam krásně a prý až přijedu, sama uvidím.

Byla jsem, jako ve snu z kterého se musím co nejdříve probudit. Ale vše byla skutečnost. Jezdil pravidelně každý měsíc.

Jednoho dne mi přišla obálka z Itálie. Koukám na obsah a nevěřícně zírám.

„ Hrabě Eduard Nicolas Kárský, Vás zve na malou rodinou oslavu u příležitosti zásnub svého bratra". V obálce byla přiložena letenka.

No to mám tedy dost! Tak, já spím s hrabětem!

Hned jsem volala Marii. Ta se jen usmívala do telefonu, a prý je to báječné. Přeje mi moc štěstí.

Večer volal, zda už obálku mám a jestli přijedu. Podotkla jsem, že mě měl říci, kdo vlastně je. Jelikož já jsem obyčejná ženská a nevím, zda se hodím do jeho společnosti. Bylo mě řečeno, že nezáleží na tom, kdo jsme, ale na tom co chceme být.

Na letišti mě Nicolas vyzvedl sám.  Cestou do jeho domu, mi ukazoval svoje prý „malé" vinice. Plocha odhadem jako středně velké město.

U krásného secesního domu mě vítaly jeho dvě dcery. Byly to vkusně oblečené mladé dámy s příjemným chováním.

„Ještě Ti musím představit svého mladšího bratra a jeho nastávající." řekl.

Uprostřed vstupní haly stál tmavovlasý muž a vedle něho, Marie!!!!

Ano, moje kamarádka Marie, ta potvora!

Padly jsme si do náručí a já jí nenápadně špitla do ucha.

„ Asi mě budeš muset něco vysvětlit …"

Všechno mi začalo nějak docházet. Asi to dění kolem mě nebyla jenom náhoda, ale práce mojí kamarádky. Ta moje zlatá, báječná Marie.

Večer mi bylo všechno objasněno. Chtěla pomoci dvou samotným lidem a navíc, měla šanci, vybrat si nejen manžela, ale i švagrovou.

Nebylo těžké při zadávání reklamy do radia na onen hrad, který oba bratři v restituci získali zpět, dostat jeden výherní kupon navíc a poslat ho mě.Marii jsem řekla o mojí účasti v soutěž. Jenom prý „Baron" byl notně otráven, když musel absolvovat několika hodinovou jízdu autem do Čech, aby byl použit jako nástroj k seznamování.

Marie věděla, jak moc se bojím velkých psů. Byla si jistá že, můj šok při setkání určitě zabere.

Vlastně už nezáleží na tom, jak to bylo. Důležité je, že mám milujícího přítele a tak báječnou kamarádku.

          Á, už musím běžet. Určitě mě už čeká v kavárně můj bývalý manžel.

Vcházím a u stolku u okna sedí, ale je to vůbec on?? Je nějaký strhaný a ošumělý.

         Přistupuji k němu a s otázkou, jestli tu je někde to co celý život hledal nebo budeme sami. Prý nemám být jízlivá.

         Jeho životní dáma si našla někoho jiného a odešla i s dítětem. Jak jinak.

 

          Všeho prý lituje, neměl to dělat. Chce se ke mně vrátit. Vždyť nám spolu nebylo tak špatně. Dobu jsem poslouchala. A představovala si, jak zase tahám plné tašky jídla, nemám na sebe čas, jelikož se musím starat o svého muže, který z nudy začne opět hledat nějakou mladou ženskou. To už nikdy!

        Jeho povídání jsem přerušila s tím, že to asi nepůjde, jelikož ráno odlétám do Itálie.

Na otázku, kdy se vrátím, jsem suše odpověděla: „ Asi už nikdy. Jenom občas budu dojíždět, ovšem ne sama. Už musím běžet, mám ještě spoustu zařizování."

        Odcházím za jemného cinkání mých několika stříbrných náramků na ruce a mlsných pohledů mužů v kavárně, vstříc svému novému báječnému životu….

 

 

 

 

 

                                                                                      Helena Říhová / Janoušková/

 

03.10.2010 18:29:19
helarihova
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4109"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one